Čas utíkal jako o závod a můj život u dvora začal probíhat doopravdy poněkud monotónně. Jediné zpestření, které nebylo pravidelné byly dopisy z Walenotu, ale i ty měly vlastně dost monotónní obsah. Ovšem, u dvora se člověk nikdy nenudí akdyž už se to stane, najde se něco, co dvůr oživí.
Tentokrát jsem se osvěžením měli stát já a Stephen. Jak vtipně poznamenal, někdo musí být obětí k všeobecnému blahu a proč ne my. A když už jsem na sebe ztrhla pozornost, musela si situaci prověřit i má matka. A tak po dlouhé době přišel důvod k setkání s matkou. Byla milá a to u ní nebylo obvyklé. Nakonec jsem se dozvěděla, že to má svůj důvod. A konkrétně - matka s otcem mě chtějí provdat za Stephena a tak jsem v jejich očích přeci jen nabyla na ceně. Prý jsem je potěšila. Stálo mě všechny síly být zticha. Využila jsem matčina dobrého rozmaru a vyřídila jí pozdravy od Annette Mariane. Dokonce jsem se odvážila přereferovat sestřino neskromné přání, že by ji rodiče snad mohli krátce navštívit. Nedostalo se mi finální odpovědi, ale stočilo to hovor k Waletonu.
,,Máš ještě v úmyslu odjet, Eleanoro?"
,,Ano, má
. Královna je vemi vstřícná. Odjíždím zítra v poledne."
,,To nám do plánu příliš nezapadá."
,,Jakého plánu, matko?"
,,Samozdřejmě plánu ohledně tvé svatby. Ikdyž... Možná nebude na škodu když odjedeš. S trochou štěstí si tě vezme hned na podzim, po tvém návratu. Ovšem, kdyby požádal o tvou ruku, musí ihned začít přípravy na svatbu, než by si to mohl rozmyslet. Takže by ses musela ihned vrátit ke dvoru."
,, Matko... nechci vám kazit plány, ale nemyslím si, že by si mě hrabě chtěl vzít, jsme pouze přátelé."
,, Tak jako s tím klukem z Waletonu, co? Vzala by sis ho, jen nebýt... Ale to je jedno. Jednou mi poděkuješ."
..Jistě matko."
,, A teď je čas jít. Nemám celý den na zbytečně dlouhé rozmluvy!"
A tak mi Emily Ann Lesliová dokázala, že je pouhopouhou obchodnicí bez jediného citu, protože kdyby nějaké city měla, koho by měla ráda, když ne vlastní dítě? Ovšem, v tu chvíli mi zatrnulo. Ve svém rozjímání jsem si vzpomněla, co se povídalo o mně, sestře, matce a otci. Nevím ani kdo to říkal a kdy, ale utkvělo mi to v hlavě.
Jediná hloupá povídačka, které dávalo malé dítě význam. Říkalo se, že má matka ani nemůže mít děti a proto ani neobšťastňovala svého manžela. ten si vydržoval milenku, která mu porodila dítě - chlapce. Jeho manželka odmítla přijmout chlapce za svého a tak ho dal do péče služce, která ve Waletonu žila. Pak se ale narodilo té samé ženě děvče - já. Tentokrát se Emily Ann tolik nebránila a dívky se ujala celkem ochotně na to, že to je jen manželův bastard. Potom přišla na svět druhá holčička - Annette Mariane. Děti rostly. Malý Lionel, neligitimní možný dědic vyrůstal se svými sestrami, které byly uznány za legitimní. I to byla promyšlená strategie, protože takto rod by rod Lesliových prakticky vymřel po měči a to byl přijatelný trest za nevěru. Ovšem otec se přepočítal a přivezl si na Waleton svou milenku Mariane. Bylo to utajené, ale pár lidí o tom prostě muselo vědět. Žena strávila několik měsíců se svými dětmi a milovaným mužem. Chtěla zůstat s nimi na Waletonu a tím vznikla pře. V pánově pokoji byla krev, otrhané látky a jiné stopy po boji. Pak milenka zmizela a nikdo neví, jestli je mrtvá anebo žije.
Byla to vlastně skvělá výmluva. Dala se tím omluvit necitelnost jejích rodičů. Matka neměla důvod milovat manželovi bastardy. A tak byla historka vylepšena o dětský dodatek, kdy Emily zabije svou sokyni. Otec pak pro blaho svých dětí odváží manželku daleko, aby je snad taky nezabila. A Lionel se stal bratrem.
S věkem ale přibýval rozum a historka ztratila poslední zbytečky reality. Teď se mi to vybavilo a já zase zauvažovala jako hloupé dítě.
Raději jsem utekla do bezpečí svého a Heatina pokoje. Byl prázdný a mě to nevadilo. Někdy je lepší být sám. Vytáhla jsem dopisy z domova.
Stýská se mi ... Těším se až budeš moci přijet...Madame Reikesová nejspíš přivede Annette Mariane k šílenství... Všechno kvete... Učím se jezdit na koni, už jsem několikrát spadla... Všude je klid a pohoda...
Ano, přesně tohle jsem potřebovala. Přečíst si dopisy od svých nejdražších. Už brzy je uvidím, nejdéle za dva dny. Přiznávám, že jsem dopisy až tak úplně nevnímala, ale i ty krátké útržky mě uklidňovaly. Matka se ke mně chovala doopravdy jako ke zboží, k věci kterou lze výhodněji či nevýhodněji prodat, podle součastné situace burzy. Předcházející šok vystřídal vztek. Copak jsem nějaký bezvýznamný předmět? A co teprve Annette Mariane. ta na našich rodičích vždy lpěla, nikdy si nepřipustila možnost, že jim na nás nezáleží. Podle ní byli hodní, myslili na naše dobro. Chudinka moje malá, přijde o iluze. Věděla jsem , že to je vlastně dobře, ale nijak zvlášť mi to neulevilo. V tu chvíli jsem se přistihla, že se chytám mrštit o zem drahou španělskou vázou z předminulého století. Samým šokem jsem zbělela v obličeji a opatrně předmět vrátila na jeho místo.
Raději jsem místnost rázně přerázovala ke své truhlici a vyřezávané dřevěné komodě, abych si mohla zabalit. Otevřela jsem závuvku sice poněkud prudčeji než bylo opravdu nutné, ale nic jsem nerozbila. Do své o hodně menší cestovní truhly jsem si zatím naskládala věci, které budu nepochybně potřebovat. Byly to třeba dopisní papíry, dvě lahvičky inkoustu pro jistotu a pár svých cenností jako třeba zlatý řetízek, rodový prsten a nepochybně velmi drahý náhrdelník po mé prababičce.
Pak jsem zahájila tu složitější část - roztřídit své oblečení na kusy, které si vezmu a na kusy, které zůstanou. Do Waletonu jsem si z praktických důvodů sbalila jen své starší oděvy. Nakonec, pousmála jsem se, ve svých drahých sametových, hedvábných šatech bych tam působila dost atipicky.
Vzala jsem si s sebou jenom patery šaty, všechny slabé, aby mi v nich nebylo vedro. Opravdové dilema nastalo až u bot, jak už to u žen ostatně bývá.
Všechny byly v perfektním stavu a nějaké jsem si s sebou vzít musela, protože ve Waletonu zůstaly dva páry bot které jsem jen tak tak nazula. Nakonec jsem to rozhodla podle oblíbenosti, a zabalila jsem si troje - strarorůžové střevíčky, které jsem is u dvory nikdy neobula, bílé botky bez podpatku, které už byly spíš šedé. A poslední byly temně modré, asi proto jsem si je asi moc neoblíbila.
Když jsem byla právě hotová, vpadla do pokoje Heat s podivným výrazem. Zamávala mi před obličejem jakousi obálkou.
,,Co je tam?"
,,Vzkaz od hraběte Soirasselle."
,,A co píše?"
,,Nevím, otevři to!"
Píše, že ...